Do Maroka jsme přiletěli do Agadiru, města omývaného Atlantikem. Byl to příjemný začátek cesty – moře, vůně rybích trhů a první dotek marocké atmosféry. Odtud jsme vyrazili do Marrákeše, která nás vtáhla do svého pulzujícího chaosu už při prvním kroku do medíny. Náměstí Jemaa el-Fna bylo jako živé divadlo – stánky s kořením, vyvolávání obchodníků, hudba, vůně tajinu a proud lidí, který se nezastavil ani na chvíli. Z jedné ze střešních restaurací jsme pozorovali západ slunce nad městem a užívali si výhled, který se postupně zbarvil od oranžové po temně modrou. V Marrákeši jsme také ochutnali místní jídla, která měla tolik chutí, jako by do sebe dokázala vtáhnout celou zemi.

Z Marrákeše jsme pokračovali dál na jih směrem k Sahaře. Cesta přes Atlas byla plná serpentin, drobných vesnic, panoramat a náhlých výhledů do údolí. S každým kilometrem krajina řídla, až se přeměnila v poušť plnou ticha. Na okraji dun jsme přesedlali na velbloudy a v terénním voze pokračovali do berberského kempu. Strávili jsme tam noc, během které jsme sledovali západ slunce nad dunami, hvězdné nebe bez jediného světelného ruchu a poslouchali příběhy místních. Pobyt v poušti byl pro mě jeden z těch zážitků, které člověku připomenou, jaké to je opravdu zpomalit – a jen být.