Když ti život řekne dost…

O knize

Tahle kniha je nejen o cestování. Je o tom, že někdy člověk musí odjet na druhý konec světa, aby objevil něco, co měl celou dobu mnohem blíž, než si myslel.

Můj život byl dlouhá léta naplněný rodinou, prací, podnikáním a každodenním životem, který měl svůj řád. Všechno nějak fungovalo a já měla pocit, že přesně takhle to má být. Jenže postupně ve mně začalo vznikat přání poznat i jinou stránku života. Vidět, co je za hranicí toho, co znám, potkat jiné lidi, poznat jejich svět a zjistit, co všechno ještě můžu zažít.

A tak jsem jednoho dne začala balit kufry a objevovat svět.

Poprvé jsem jela jako turistka. S kufrem, plánem a představou, že se vrátím domů s krásnými fotkami a pár zážitky.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. 😄 Z pár dovolených se postupně staly cesty, z cest dobrodružství a z dobrodružství způsob života. A zatímco na začátku jsem na cesty potřebovala několik kufrů, dnes mi často stačí batoh.

Poznávala jsem nové země, lidi, jejich příběhy, jejich způsob života – a cestou jsem začala poznávat i sama sebe.

V téhle knize proto nenajdete klasické turistické fotografie ani popis míst ve stylu průvodce. Najdete v ní chvíle, kdy jsem se ztratila, bála, smála, někdy si pěkně zavařila a jindy zase zjistila, že pomoc může přijít od úplně cizích lidí. Najdete v ní radost z objevování, svobodu, samotu, přátelství, lásku i chvíle, které mě změnily.

A hlavně zjistíte, že cestování pro mě nikdy nebylo jen o tom, kolik zemí jsem navštívila. Cestování vnímám jako cestu k sobě – a ta moje pořád pokračuje.

A možná při jejím čtení zjistíte, že každý z nás má někde svůj vlastní „dost“. A že někdy právě tam začíná ta nejzajímavější část života.

Ukázka z knihy

A pak přišel den, který ve mně zůstane napořád.

Vyrazili jsme na sopku. Zpočátku to byla krásná, téměř příjemná cesta – stromy, stín, měkká půda pod nohama. Jenže čím výš jsme stoupali, tím víc se krajina měnila. Zeleň mizela, vzduch byl sušší a horký a pod nohama se začala objevovat sypká, černá struska.

Došli jsme k místu, kde stála zakrslá borovice. Poslední ostrůvek stínu. Tam jsem se zastavila. Udělalo se mi špatně. Tělo najednou ztěžklo, nohy nechtěly jít dál a lapala jsem po dechu.

Rozhodla jsem se, že Honzu a průvodce nebudu brzdit. Že se vrátím po pěšině zpátky na ubytování. Honza s průvodcem tedy šli dál.

Chvilku jsem ještě odpočívala, dech se vrátil do normálu a já je stále viděla. Byli přede mnou na dohled.